Město - příběh

Úvod do děje

Předchozí rok byl vskutku náročný... Ptáte se proč, jelikož vy jste žádnou změnu nepocítili? Ani se Vám nedivím, já sama bych nevěřila, jaké činy byly napáchány, kolik zvěrstev proběhlo, kolik z minulosti bylo vzato a rozdupáno. Nevěřila bych, kdybych toho všeho nebyla součástí...

Jsem Rebecca Derven, bývalá vůdkyně východního klanu, nyní však jen troska, která všechno zahodila, aby ostatní nemuseli přicházet o své životy, rodiny i majetek. Nepovažuji se za mučednici, já sama jsem brala a ničila. A k překvapení všech ani nemohu říci, že toho lituji. Nechtěla jsem ale nic z toho zažívat dál. Rvalo mě to na kusy zevnitř, proto jsem myslela, že rozhodnutí, jaká jsem učinila, budou to nejlepší, co mohu udělat. 

Válka se táhla od nepaměti, opravdový boj ale začal až v březnu minulého roku. Tehdy jsem konečně nabyla pocitu, že se vše obrací k lepšímu, protože k mému klanu se přidávalo více a více upírů. Strany začaly být vyrovnané, konečně jsem si myslela, že mám šanci uspět a rozdrit Marca i celou tu jeho povedenou armádu na krvavou smršť, ale to jsem se přepočítala. 
Toho upíra jsem neviděla několik měsíců, zdálo se, že se stáhl do ústranní, snad jako by se mě po těch letech konečně začal obávat. A jak rostla moje síla, rostlo i mé sebevědomí. Netuším, jak jsem mohla být tak hloupá a naivní. Nepovedlo se mi to nikdy, tak proč by najednou mělo?
Vše proběhlo až moc rychle na to, aby moji lidé mohli být připraveni. Krajinu pokrylo měsíční světlo jarního úplňku, následně však byla zahalena krví. Teprve ten den jsem se dozvěděla, že Marcus Lewan vytáhl se svými vojáky napříč celým městem, jen aby mě mohl zničit. Pod rouškou tmy za sebou nechávali stopy po svém útoku, až dorazili na mé území. Všichni ti loajální, co se nevzdali před bojem, mě chránili a já se rvala jako tygr, abych ochránila je. Vše ale bylo marné, brzy mi došlo, že prohrávám na plné čáře. 
Nezbylo mi nic jiného, než se vydat do spárů muže, kterého jsem kdysi milovala, teď jsem k němu však cítila jen zlobu a neskutečnou nenávist. A on získal tu nejlepší válečnou kořist. Někdy v minulosti vlivnou a silnou ženu a s ní celé její území i některé nejvěrnější. Další stihli utéct, nebo byli popraveni, pokud odmítli zůstat pod Marcovou krutovládou. Ten se zatím rozhodl najít všechny, kteří utekli a zabít je. 
A poničené město? Vše se samozřejmě zametlo pod koberec, zničené výlohy, některé vyhořelé domy i sešrotovaná auta... mrtví a zranění lidé... bylo to opodstatněno vandaly, po nichž se slehla zem. Upíří těla byla odvlečena do jednoho z východních lesů a tam byla spálena. Lesní požár za suchého jara také nebyl nikomu podezřelý. Kromě Odboje.

Ten zatím plánoval, jak tomu všemu učinit přítrž, takže pomalu zbavoval svět všech těch bestíí. Bohužel, Marcova klanu se nikdo nedotkl, všichni ti, co byli považováni za hrozbu, byli jen upíři z mého rozpadlého klanu, kteří za sebou nechávali jen minimální stopy, zatímco opravdové nebezpečí bylo přehlíženo. Vůdce Odboje, Ferca Guirescu, byl jistě rozumný muž, neviděl ale do pozadí těchto konfliktů. Byl slepě hnán touhou pomstít se všem těm démonům, co mu po staletí brali rodinu, místo aby se zaměřil na jádro a zničil vše od něj.
Nejspíš proto padl, když o několik měsíců později během krásného slunečného června napadl Lewana s pokusem vzít mu to nejdražší a udeřit tak do slabých míst. Byla jsem unesena a vzata na jednu ze západních luk, kde už byli připraveni lovci ochotni zkřížit Marcovi plány. Já? Já se pochopitelně nebránila, nepřála jsem si nic jiného, než Marcovu smrt, takže jsem se Odboji vlastně vydala sama, přestože jsem věděla, že až to všechno skončí, budu jen další mrtvá upírka, která zahanbeně skonala pod rukou některého z lovců. 
Marcus ale neváhal jít přes mrtvoly. V té době byl silný, velmi silný a proto ani zkušení lovci neměli šanci, ačkoliv bojovali obstojně. Nakonec to byl sám Ferca, kdo byl zajat a předhozen brutálním šelmám. A já pro změnu byla ta, která dostala to výsadní právo jeho život skoncovat. Toto právo ale ani nebylo tolik právem, jako spíše povinností, jakou mi udělil můj věznitel a z jeho pohledu i partner. To je opravdový důvod, proč jsem vůdci Odboje, který jsem tolik nenáviděla, vyřízla zaživa srdce z těla. A protože Marcus se neštítil opravdu ničeho, jeho tělo jsme spolu dopravili až před sídlo všech těch lovců, protože bylo nadmíru jasné, že zůstali nějací přeživší, kteří budou tělo svého vůdce oplakávat, aspoň pár krátkých hodin, než po nás do budovy vtrhla další jednotka, vyvražďujíce i ten poslední zbytek lidských červů. Je mi jasné, že Odboje jsme se tím nezbavili, protože přijdou další a další, ale jestli to je jasné i Marcovi, to nevím. Já si zatím jen hraju na poslušnou partnerku a své názory si radši nechávám pro sebe. 

Kdo však rozhodně poslušný není, je má milovaná dcera Anne. Pro mě už spoustu let neexistuje, protože ani nevím, že je naživu. Ona i tak už několik měsíců žije ve městě a rozhodla se bojovat, aby dostala zpátky všechno, co ztratila. Chce svou matku, nedokáže se dívat na to, jak po boku Lewana trpí a přeje si, aby každý den byl ten poslední. Chce svůj klan, protože si pamatuje, jak silný byl a nemůže sledovat to, jak špatně skončil. Hledá proto všechny bývalé členy, kteří se nepřidali k Marcovu klanu a snaží se, aby i jejich přání bylo vysvobodit mě, přestože ona sama musí vědět, že jsem se k němu přidala zcela dobrovolně. Ano, jsou to pro mě muka, ale snáším je statečně, jestliže to má tomuhle upířímu kousku světa přinést mír. Jí se ale moje cesta, kterou jsem se vydala, stejně nelíbí. 
Hlavním úkolem, který si sama zadala je najít mého přítele a kdysi dávno i věrného zástupce, protože on je jedním z těch, kteří jsou její největší nadějí. Cristien Lobo, tenhle lykantrop, ať mi provedl cokoliv nepříjemného, nebyl bezpáteřní parchant a nikdy by neporušil, co slíbil. Annie to nějakou záhadou moc dobře věděla a to je nejspíše důvod, proč ho tak moc chce najít. 
Ptáte se, proč Cris není se mnou? Jednoduše odešel, když jsem se Lewanovi vzdala. Nebylo to tak, že by zbaběle utekl, bránil mě až do samotného konce, ale já sama ho o to požádala. Vlastně nepožádala, ani jsem ho nepřemlouvala, prostě jsem mu to přikázala. Věděla jsem, že Marcus by ho okamžitě zabil a ať mu to bylo jakkoliv proti srsti, prostě jsem mu nedala na vybranou. Možná to pokládá jako zradu, ale ani on neví vše. Nikdy jsem mu nestihla říct, co všechno se stalo před jeho příchodem a ať toho teď lituji jak chci, ani nemám šanci to dohnat. 

Upřímně? Sama nevím, jak to teď bude probíhat dál, jsem držena tak trochu v šachu, navíc ani já, ani Marcus nevíme, co si na nás přichystal Odboj, nebo co chystá Anne, protože ta dokáže sebe i své plány bravurně skrývat. Marcův klan je zdánlivě neporazitelný, ale nikdo netuší, jací upíři a jaké hrozby sem přijdou, aniž by to někdo čekal. Žiji již přes 500 let, takže byste mohli namítnou, že bych tohle všechno měla umět předpokládat, ale sama jsem se stihla přesvědčit, že osud je snad někde ve hvězdách a já jen těžko ovlivním, čemu budu muset čelit tentokrát. 

Píše se leden 2017 a já sama nejsem připravena na další překážky. Ostatní však vypadají velmi odhodlaně to druhé straně dostatečně zavařit, takže mohu jen doufat, že ti, které tolik miluji, zůstanou zdraví, zatímco ty, které nenávidím, bude čekat trest, který mně přinese zadostiučinění. Protože málokterý pocit je sladší, než pomsta.

Hospoda

Sedával jsem u baru celé měsíce a jen mrzutě popijel Whisky.. už mi pomalu přestávala chutnat, stala se stereotypem, kterej jsem do sebe denně rval jen pro to, abych si nemusel všímat toho, co se dělo venku. Ty dva klany mě nikdy nezajímaly, ale ten bordel, co udělaly.. prostě.. divím se, že si toho nikdo nevšiml, bylo mi z toho na blití. Co asi dělala Celaena? Od tej doby, co jsem prásknul do těch dveří jsem ji snad ani neviděl.. a ani vidět nechtěl.

Dopil jsem pití a z peněženky vytáhl drobný, kterejma jsem fláknul na bar a pak se zvedl, upravil si kabát a odcházel z podniku. Nechtělo se mi už dýl dejchat ten zahulenej vzduch, ani okna neuměj otevřít. Jasně, občas jsem si taky cigaretu dal, ale muset to takhle pořád snášet a přitom si v tom šeru nevidět ani na špičky prstů je docela na přes držku. Když jsem se dostal na čerstvej vzduch, opřel jsem se o barák a jen se tak rozhlížel po lidech. Bylo tu docela prázdno, jakoby město chcíplo pod náporem všech těch fakt suprovejch novinek za těch pár měsíců.

Hlavní nádraží

V posledních měsících mi bylo opět bráno, stejně jako spoustě dalším. Jako malé holčičce mi vzali rodiče, zůstal mi však milovaný bratr. Za jejich smrtí stála upírka a přesně to byl důvod, proč nás našel a zachránil Odboj. Bratr i já jsme mu zůstali věrní, stali jsme se výbornými lovci. Tehdy mé sebevědomí rychle narostlo, vymikalal jsem se kontrole, nepouslouchala rozazy a způsobovala problémy. Stala jsem se lovcem, který se i přes svou úspěšnost, stal někým, kdo je na obtíž. Tudíž, v den, kdy jsem byla uvrhnuta do Ruského vězení, za vraždy jež jsem napáchala na jejich území, bez ohledu na to, že se jednalo pouze o upíry, mě odtamtud Odboj nedostal. Nechali mě tam, na pospas osudu. Procitla jsem, vlastně mě téměř zlomili a já poznala tu nejkrutější daň, ne od upírů, ale od lidí. Pak mě vysvobodil bratr, jež k tomu konečně dostal pravomoce. Samozřejmě, že jsem se Odboji ihned hodila. A tak jsem před rokem zkončila v Patria Sua, jak malebné to město. 

V tomto městě, s kořeny v dávné minulosti, odkud měl, podle některých zdrojů, pocházet i Odboj, jsem se poprvé setkala s Fercem Guirescu. Mužem, s kořeny v Rumunsku, jež byl vůdcem Odboje v tomto městě. V něm jsem našla dalšího bratra, jediného muže (kromě mého bratra), kterému jsem se rozhodla věřit, po tom, čím jsem si prošla ve vězení. Myslím, že jsem k němu postupem času začala cítit i něco více. To jsem si ovšem nikdy plně nepřiznala, vzhledem k naší práci a jeho postavení. První měsíce se zdáli klidné, až na pár vražd a menších šarvátek s upíry. To až druhá polovina roku se zvrhla. Mezi zdejšími klany vypukla opravdová řežba, nepokrytá válka, jež sebou nesla spoustu obětí. Město tomu nebylo uchráněno a tak trochu leželo v troskách, tedy alespoň ty ulice, ve kterých se ztrhly boje. Nám nezbylo nic jiného, nežli skrýt pravdu před zraky lidského světa, ačkoli i upíři se po sobě snažili uklidit stopy. Začínalo se nás to dotýkat více, nežli by se nám samotným líbilo. Tohle město se začínalo vymykat naší kontrole. A tak jsme se rozhodli zakročit, zněly tak mimochodem i rozkazy ze shora. Ferca vytáhl plnou silou do boje, rozhodnut konečně ty bestie zničit. Chtěla jsem jít po jeho boku do toho šíleného tažení, ale on rozhodl jinak... Měla jsem chystat obranu, zatímco on unesl Rebeccu Derven, aby vylákal nejsilnější článek upíří nadvlády - Marcuse Lewana. Povedlo se, opravdu přišel, bohužel i tak vynikající lovec, jako byl Ferca může selhat. Neměl totiž ani tušení, jak silný tento strigoi je, jak silný má klan. Sám tedy padl do spárů svých nepřátel. Všechno se rozsypalo... Já s malou skupinkou dalších lovců, jsem připravovala obrannou linii v utajeném sídle Odboje, hluboko v lesích. Druhá skupina, se stejným úkolem se připravovala v naší hlavní budově. To odnich přišla ta hrozná zpráva, že je všechno ztraceno, že jsme prohráli... A hlavně, že Ferca Guirascu zemřel. Bylo to jako rána pěstí, zčista jasna se mi všechno hroutilo pod rukama. Okamžitě jsme vyrazili do města, jeli jsme na pomoc těm, co byli v sídle, na živu.... Přišli jsme pozdě. Všichni už byli mrtví, do jednoho. Celé sídlo se nořilo v krvi mých bratrů, v mé krvi! Nebylo těžké najít jeho tělo, ležel přede dveřmi, zbaven srdce... Ještě dnes cítím jeho rev na svých rukou, kterými jsem se opírala o krvavou zem, když mi selhaly nohy a oči se mi zalily horkými slzami. Tolik jsem si přála, aby to byl jen sen,... 

Všechno se samozřejmě muselo uklidit, jako vždy řádně zahladit stopy a dělat, jako by se nic nestalo. Oběti jsou součástí naší práce.

Konečně se ozval kvílivý zvuk vlakových brzd a já mohla vystoupit z železného oře. Znovu jsem se ocitla v prokletém městě. Přijela jsem z nejbližšího města, kde měli letiště. Má poslední návštěva byla v Rumunsku na Fercově pohřbu. Přeci jen splnil svůj slib, že mě tam jednou vezme. Jen tenkrát netušil za jakých okolností a já bohužel také ne, jinak bych se netěšila. Nikdy jsem nezažila něco takového, odešel důstojně. Byl to pohřeb hodný králů... Alespoň mě se zdálo a rodina pro něj, na jeho poslední cestě, udělala co bylo v jejich silách. Byli opravdu takový, jak říkal... srdeční, temperamentní a pohostinní. Nerada jsem to příjemné místo opouštěla, ne když jsem tam všude cítila jeho přítomnost, místo vzpomínky na jeho zohavené tělo. Bylo,...je to pro mě těžké, ale musím jít dál, protože jsem se ocitla v novém postavení, na Fercově místě...stala jsem se vůdcem. Klapnul podpatek, rozešla jsem se ke schodům do podchodu, abych opustila nádraží a chytila první taxík, který pojede okolo. Tak jsem i učinila, oznamujíc řidiči adresu hHavní budovy Odboje.

Jehličnatý les na východě (Lesní chata)

Táhl jsem z města,... hned po té vřavě. 

Nechtěl jsem, rozkaz je však rozkazem, ať chcete, nebo ne. Cítil jsem zlost, nechtěl jsem jí tam nechat tomu kreténovi, ale byla to její vůle. Když za něco bojujete a v konečné chvíli zjistíte, že to bylo zbytečné... to člověka nasere. Asi jsem to bral, jako zradu, divíte se? Možná ano, horká hlava je, ale horká hlava, co se dá dělat. Nedala mi na výběr... Mnoho nás padlo, a pro co? Ptal jsem se sám sebe.

Nechal jsem za sebou všechnu tu zkázu, všechno to zklamání, klan... Rebeccu.. Nasedl jsem na Harleye a zastavil se až našem sídle, kde jsem nechal zbraně i motorku. Poddal se vlkovi, nechal ho pohlédnout na svět. V černé srsti, jako by byla volnost, bolest se téměř vytratila, zůstal jen vztek. I tak jsem nechal město za sebou, posledním pohledem se s ním rozloučil. Dlouhé mrštné nohy vyrazily vpřed, prchajíc před smrtí... jež jsem byl ještě před chvílí ochotný přijmout. Neohlédl jsem se, hodlal jsem se schovat vlese. Daleko a zároveň blízko, abych byl nablízku. 

Po několika hodinách jsem dorazil na, prozatím bezpečné, místo. Lesní chata hluboko v lesích na východě... Můj majetek, o němž téměř nikdo nevěděl. 

Už tu jsem několik dní, staré tričko a kalhoty se mi hodily, jako nikdy dříve, to mi věřte. Dny ztrávené lovem, nebo sezením na schodech verandy. Život plul okolo mě, aniž by se mě nějak dotýkal. Často jsem spal, ačkoli ne plnohodnotným spánkem. Ta samota mi začala lést na mozek, zvykl jsem si na společnost.... to bylo zvláštní. Alespoň můžu přemýšlet, to opravdu ano, pitvat se vlastním životem, zas a znovu. Prkno zavrzalo pod tíhou mého kroku, když jsem vyšel na verandu. Rukama jsem se opřel o zábradlí a zahleděl se mezi statné smrky....

Východní lesy

Ty změny co proběhly... ufff. Nečekala jsem, že věci naberou tak rychlý spád, jinak bych jistě postupovala rychleji. Moje úloha se mohla úplně změnit. Jednu výhodu to ale mělo. Byla jsem neviditelná. Během těch bojů jsem zůstala zastrčená, ve městě jsem se ukazovala minimálně. Vlastně jen při nejnutnějších potřebách. Třeba když jsem si potřebovala sehnat jídlo. No, a při těch příležitostech jsem sem tam sundala pár Lewanových poskoků. Pochybuju, že by to někdo ocenil, ale pochlubit se musím. 

Pak jsem ale musela vymyslet další plán. Ze začátku se mi to zdálo nemožné a vlastně i teď zní ten plán stejně šíleně. Což ovšem neznamená, že ho nehodlám uskutečnit, protože v tom matku nenechám a pak taky jsem stejně umanutá. 

A přesně proto jsem teď kráčela klidným krokem lesem, který byl jednou z největších chloub matčina území. Kolem mě byla cítit vůně lesa a pod nohama mi vrzal sníh. Zanedlouho jsem již došla k místu, kde by normálního návštěvníka děsily ohořelé stromy. V tuhle chvíli byly pokryté sněhem a tak to dokreslovalo atmosféru. Ani sem jsem ale neměla namířeno, já chtěla mnohem hlouběji, měla jsem totiž tušení, že se zde ukrývá osoba, kterou už dlouhou dobu hledám. A přesně tahle osoba mi mohla pomoct s mými plány. Na sobě jsem měla bílou bundu a tmavé kalhoty, takže spolu s blond vlasy, které jsem si přebarvila, abych byla méně nápadná a aspoň trochu změnila vizáž, jsem skoro nebyla v krajině vidět. 

Nevím, kdy přesně si mě všiml, ale já jeho hned v okamžiku, kdy jsem spatřila ten jeho miniaturní příbytek, ve kterém teď "žil". Stál na verandě, čuměl do blba... přesně nějak takhle jsem myslela, že ho najdu. Vypadal zlomeně, jako by snad ztratil důvod k životu. Tak či tak, hodlala jsem mu ho dát znovu. Došla jsem k lykantropovi, s nímž jsem zažila aférku, tu jsem ale v tuto chvílí vypustila z hlavy.  Kvůli tomu jsem nepřišla. 

"Už jsem se lekla, že tě snad nikdy nenajdu." Pronesla jsem s nenuceným úsměvem. Na mém obličeji ani známka po lítosti, nebo jiné, z pohledu většiny negativní emoci. Kdyby mě znal lépe, věděl by, že je to naprosto běžné, ale takhle jsem si nebyla jistá, jaká reakce mě čeká. 

Jehličnatý les na východě (Lesní chata)

Já osobně jsem téměř nevnímal okolí, to vlk uvnitř mě zůstával věčně ostražitý. Podvědomně jsem si uvědomoval přítomnost cizí osoby, takže mi automaticky zežloutli duhovky. Netušl jsem to, snad jsem to nechtěl vědět, i když jsem zaslechl kroky...křupání bílého sněhu. Nepohlédl jsem směrem k ženě, která se tu objevila, znal jsem její pach, nebyla můj nepřítel, ač vědět jsem to s jistotou nemohl. To byl asi ten nejpádnější důvod, proč jsem svou vlčí ostražitost ignoroval. Ačkoli jsem nechápal, jak mě tady mohla najít...

Pohled jantarových očí jsem na ni upřel, až když došla ke mě. To teprve teď mi došlo, při pohledu na její bundu, že na verandě stojím jen v tričku s krátkým rukávem. Ne, tuhle ženu jsem tu opravdu nečekal. Téměř jsme se neznali, byla pro mě takovou malou záhadou, jelikož jsem si nebyl jistý co je zač. Strávili jsme spolu noc, prohodili pár slov, ale tím to končilo. Tenkrát ji zajímala Rebecca a její klan, tudíž i já... Doteď nevím pořádně proč. Co tu chtěla tentokrát? Očima jsem ji sjel od hlavy až k patě, něco se na ní změnilo....ach ano, vlasy. Dřívě hnědou, teď nahradila blond, ne že by jí to neslušelo. "Ale, našla." Odvětil jsem mrazivým tonem, ale na tváři se mi náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, usadil pobavený úsměv. Oči pomalu bledly, až byly opět modrozelené. "Co tu chceš?" Optal jsem se a narovnal v zádech. 

Východní les

Cris si mě prohlížel už když jsem přicházela, ale opradovou pozornost mi začal věnovat až po mých slovech.

"Jo, našla," odpověděla jsem s podobnou dávkou sarkasmu, jako on a na tváři mi stále pohrával úsměv. I on se usmíval, ale jsem si jistá, že význam našich úsměvů se lišil. 

"Co tu chci?" Zasmála jsem se znovu, když se mě skoro až odměřeně zeptal. Nebo mi alespoň přišlo, že ho to vlastně ani nezajímá. "Tebe." Věnovala jsem mu neurčitou odpověď, takže pochopit ji mohl všelijak. A vysvětlováním jsem si dala na čas, nejprve jsem si sedla na tu jeho verandičku a otočila k němu hlavu, protože teď stál vedle mě.

"Pořád máš stejné zájmy o Rebeccu Derven?" Optala jsem se tajemně, nechtěla jsem na něj hned vsechno vybalit, protože jsem stále nevěděla, jestli je k ní stále loajální. A taky jsem mu nemohla hnedka takhle ze začátku prozradit, že jsem vlastně její dcera, to by asi rozdýchával těžko, zvláště pak po tom, co jsme spolu měli. A já zase nevěděla úplně přesně, co mezi sebou měli oni dva.

"Protože já se nesmířím s tím, aby dělala Lewanovi vězně." Dodala jsem ještě, zdánlivě malinko přes čáru. Ale tím, že mu prozradím tento svůj zájem,  ještě neříkám, co šíleného vlastně chystám. Jestli vůbec někdy, bude čas na přesnější informace později, až se uvidí, jak na tom je momentálně on.

Staré město

Schovávala jsem se až moc dlouhou dobu. Prakticky jsem zapomněla, co je to sociální život, být mezi lidmi, být mezi těmi, kterým věřím, které mám ráda, kterým mohu cokoliv říct...

Jedinou společností po celou tu dlouhou dobu, kdy jsem se schovávala různě po starém městě, byl můj plyšový medvěd, o kterého jsem málem přišla. Riskovala jsem dokonce vlastní život, když jsem se pro něj vracela do sídla, kde se právě bojovalo. Vyvázla jsem na štěstí bez jakéhokoliv většího zranění. Medvěda jsem vzala a utekla ze sídla, kam jsem se už nikdy nevrátila. A ani jsem neměla v plánu se tam vracet, neboť jsem nevěděla, co ve městě teď panuje. Z tohoto místa jsem se nehnula, pouze jsem se každý týden přesunula o kousek dál a pak zase zpátky, kdyby mě někdo čirou náhodou sledoval a chtěl mě zabít za spojenectví s Rebeccou.

Momentálně jsem se posadila na lavičku nehledě na to, že byla zima a všude kolem sníh. Smetla jsem sníh z kraje lavičky a posadila se na ni. Sledovala jsem své oblečení, které nebylo pro tohle roční období zrovna dvakrát vhodné. Slabé, světle růžové šatičky s krátkými rukávi a obyčejné bílé tenisky. Nedivila jsem se tomu, že jsem pociťovala chlad a zimu. Tiskla jsem si k tělu medvěda v domnění, že mě zahřeje, ačkoliv mi bylo jasné, že bych nejlépe udělala, kdybych zase někam zalezla. Strávila jsem ale až moc dlouhou dobu ukrýváním se, chtěla jsem být chvíli na čerstvém vzduchu.

Staré mesto

Prechádzala som sa po zasneženom meste. Zimu som mala zo všetkých ročných období najradšej a ani po toľkých rokoch ma neomrzela. Ako som sa tak prechádzala, na lavičke som uvidela malé dievčatko s medvedíkom, ktoré nebolo zrovna vhodne oblečené, pre terajšie počasie. Bolo vidno ,že jej je zima. Keby tam namiesto nej sedel niekto iný, asi by som pokračovala v ceste a kašľala naňho ako to robím vždy, no toho malého dievčatka mi prišlo až ľúto. Vydala som sa k nej a keď som bola pri lavičke, vyzliekla som si kabát čo som mala na sebe. Aspoň ,že som ešte pod ním mala aj mikinu, no aj tak mi bolo chladnejšie. Kabát som prehodila cez to malé dievčatko a sadla som si ku nej. ,,Čo tu robíš... sama, v takomto počasí?" opýtala som sa jej s mojím bežným úsmevom. Neviem čo to presne bolo, ale niečo mi hovorilo ,že to nie je človek. Samozrejme som to nemohla vedieť na isto. Bežne niekoho podozrievam z toho ,že nie je človek aj keď ním je. Už asi začínam byť paranoidná. 

Staré město

Dlouhou dobu bylo v ulici ticho, byl slyšet jen jemný vítr, jinak to tu vypadalo, jako by se z tohoto města vytratil veškerý život. Možná tomu tak i bylo, ovšem to už jsem nemohla potvrdit, vždyť jsem takovou dobu odsud nevytáhla paty, ze strachu, že by mě chtěl někdo zabít. Pokud tedy už ve městě nikdo nežil, byla jsem tu jediná. Mé myšlenky se rázem vytratily poté, co můj sluch zaznamenal jiný zvuk, než jen vítr - kroky. Otočila jsem hlavu tím směrem a všimla si ženy, která na mě upírala svůj pohled a nakonec se ke mě rozešla. Tělem mi projela nervozita smíšená se strachem.

Co když se moje obavy za pár minut vyplní?

Ani jsem se nehnula, pouze jsem nedůvěřivě ženu sledovala. Teplo mi pokrylo holou pokožku poté, co přeze mě žena přehodila svůj kabát. Kdyby to byl někdo známý, ihned bych se dotyčnému vrhla kolem krku, abych se co nejvíc zahřála, ovšem tady jsem netušila, co je žena zač a její přítomnost mě kvůli mé nedůvěře znervózňovala.

,,Je tu hezky" odvětila jsem ženě potichu, přičemž jsem si jí prohlížela a malými, hubenými prsty doslova drtila plyšového medvěda, abych se tak nějak uklidnila. ,,Nikdo sem nechodí, proto tu jsem" dodala jsem ke svým předešlým slovům. Nespouštěla jsem z ní oči, to mi strach nedovoloval.