Katerina Dragunova - Schváleno

30. 12. 2016 05:07:42

Jméno: Katerina Dragunova [Katěrina Dragunova]

Rodina:

• Adoptivní matka Veronika
• Partner Alexander (Saša) – Strigoi

Věk: 115/24

Druh: Moroi

Povaha: Jako by ve mně třímaly rovnou dvě osobnosti…
Začneme tou hodnou Katjou, co je schopna udělat pro vás první poslední, jen protože si vás hrozně oblíbila. Tou, v něž zůstal ještě kousek lidství a dětské nevinnosti. Je obětavá, milá a zatvrzele optimistická. Rozkrájela by se pro druhé a věří, že všem a všemu lze pomoci. A no, popravdě se s ní moc nesetkáte.
Pak je tu ta druhá moje stránka. Ta častější a o dost zlejší, podlejší, chladnější. Realistická mrcha, jíž poznamenal život a nemá tedy důvod nic si nalhávat. Někdo, kdo si nikým nenechá poručovat a má na vše svůj názor. Někdo, komu zbývá ještě špetka rozumu a tak si moc dobře uvědomuje, že důvěřovat druhým se nevyplácí. Hraju vždy jen za sebe a pokud opravdu k někomu přilnu, stejně si dávám dobrý pozor na každý krok, který vedle něj udělám. Dovolím si říct, že nemám city, přišla jsem o ně a teď cítím maximálně zlobu, nenávist a obrovskou křivdu. I přesto, že jsem jednou z nich, nemám ráda upíry. Vlastně nemám ráda nikoho, lidé také mojí náladu nevylepší, ale to neznamená, že „peču“ se svým druhem. Dá se říct, že jsem introvert, melancholik a sociopat, aby toho nebylo málo, trpím i formou sociofobie. Občas si hraju na něco, co nejsem, třeba na hroznou tvrďačku, přestože zabíjení se mi příčí a schyluji se k němu jen v krajních případech. Ani své oběti nezabíjím, většinou se jen nakrmím a nechám je jít. Ano, možná tím riskuji, ale vadí se mi představa té krvelačné bestie, která touží jen po krvi a smrti. Často, aniž bych si to přiznávala, si od doby, co jsem upír zahrávám s osudem. Dostává mě to do problémů, ale vždycky se z nich nějak vyvlíknu. Baví mě přesvědčovat ostatní o mých názorech a naopak, nechci si je nechat vzít, ačkoliv třeba vím, že nejsou úplně dobré. Často se přetvařuji, ráda se směju, byť je to ten nejneupřímnější úsměv, který existuje, jen abych zakryla svůj smutek, své rány na duši. Je pro mě velice důležité, mít vždy zadní vrátka – záložní plán a je mi jedno, že to se mnou dotyčný třeba zrovna myslí dobře, protože… Co kdyby náhodou?! Ráda bych někam patřila, ale za všechna ta zklamání, která s tím byla spojená mi to už nestojí. I když vždy nevím, jestli dělám dobře, neváhám ustoupit silnějšímu, i když vypadám jako srab, pokud mi to má zachránit zadek. Je mi jedno, jestli ten, před kým ustupuji silnější je, nebo se jen tak tváří. Jde mi převážně jen o bezpečí moje a mého koně, na kterém mi záleží, jako na ničem jiném. Tím se dostávám dalšímu bodu mojí povahy. Jsem blázen do zvířat, ať už koček, psů, koní, nebo čehokoliv jiného. Jejich upřímnost mi poskytuje jakousi ‚úlevu‘, že tenhle svět ještě není tolik zkažený. Zbožňuju svého hřebce a je to můj nejlepší kamarád. Jednoduše jsem si zvykla na to, že zvířata jsou ke mně přívětivější, než lidé.

Minulost: Už podle jména nebo znatelného ruského přízvuku se dá poznat, že nejsem rodačka z Patria Sua. Pocházím z Ruska, kde jsem i trávila celý svůj dlouhý, proklatý život. Nemazlil se se mnou již od samého začátku. Dovolila bych si sama sebe označit za pěkného smolaře. Narodila jsem se na přelomu
19. a 20.století, neznámo kde a komu. Rodiče mě totiž hned pár dní po narození vyhodili na ulici. Často jsem přemýšlela, jestli se o mě jen nechtěli starat, nebo je k tomu vedlo nějaké vážné rozhodnutí, ale odpověď se asi už nedozvím.
Bohudík, či snad bohužel jsem skončila v jednom ze sirotčinců na okraji Moskvy. Patřil chudému manželskému páru, který však považoval všechny děti za vlastní. Sužovala nás chudoba, takže jsem zřídkakdy dostala to, co jsem si přála, ale vesměs nám nic nechybělo. Stejně jako každé dítě tam jsem měla slámou vycpanou postel, ve které jsem mohla spát, teplo rodinného krbu a dost jídla, abych hlady netrpěla. Vlastně jsem se tam měla moc dobře a s ostatními dětmi jsem skvěle vycházela, takže mi tihle lidé nahradili rodinu. Na to, že většina měšťanů nás, i naše ‚rodiče‘ považovala za lůzu, byli naši vychovatelé velmi vzdělaní, takže jsem se v sedmi letech byla schopna naučit základní abecedu a jak se skládají slova, což byl první krok k tomu se naučit číst. Knihy jsem si hned od začátku zamilovala a čtení mi dost dobře šlo, protože jsem byla celkem nadané dítě. Začala jsem si tedy psát deník, ze začátku vším možným, s čím se dalo psát, později opravdovým inkoustem. A to, co jsem nedokázala vyjádřit slovy, jsem jednoduše namalovala.
Jednoho dne přišla do sirotčince žena, že by prý chtěla adoptovat dítě, které by jí nahradilo její vlastní, o něž při porodu přišla. Důvod, proč vám to sem píšu je asi jasný. Vybrala si mě. Když mi to přišli oznámit, zrovna jsem si psala svůj deník. Přepíšu vám sem z něj malý úryvek, nebo alespoň část z něj, kterou si pamatuji, soupis pocitů té malé šťastné holčičky:

14. 8. 1909
Je dnes pěkný den, sluníčko svítí a já si s ostatními dětmi hraji na schovávanou v sadu. Už dlouho mě nemohou najít, tak si píšu další zápis do svého deníčku. Dozvěděla jsem se skvělou novinu. Nevím, jestli to je pravda, ale mezi dětmi se šušká, že sem přijde někdo, kdo stojí o jednoho z nás a tím šťastlivcem mám být právě já. Nejsou slova, kterými bych mohla vyjádřit svou radost. Konečně budu mít pořádný život, budu moct chodit do školy a učit se počítat a pokud to půjde dobře, možná mě čeká i postel plněná něčím lepším, než je ta pichlavá sláma. Rodiče mi budou moc chybět, ale věřím, že ti noví budou úžasní a postarají se o mě přinejmenším stejně, jako se starali tady…

Celá rozradostněná jsem nakreslila přes celou stranu velké slunce. Symbolizovalo, že už bude líp, protože právě v mojí nové matce Veronice jsem viděla spásu světa. Bláhové představy, teď už vím.
Když si mě poprvé přivedla k sobě domů, do menšího městského domku, nestačila jsem zírat. Věřte mi, té malé, tehdy devítileté holce to přišlo jako palác. A dokonce jsem měla i vlastní pokoj, vlastní hračky a z čeho jsem byla nejvíc nadšená, vlastní kotě. Pojmenovala jsem jej Nika a ačkoliv dodnes nevím, jestli to byla kočka, nebo kocour. Jednou to byl Nikolajev, po druhé to byla právě Nika. Ale koťata nikdy nepřinesla, takže můžu předpokládat, že to byl kocour. Stal se na dlouhou dobu mým nejlepším kamarádem. Byla jsem celkem šťastná a moje máma tím pádem také. Skoro až ideální rodina, ovšem kdyby nám nechyběl otec. Mně by to ani tolik nevadilo, ale matku to sžíralo čím dál víc. Potřebovala vedle sebe někoho, kdo by jí miloval, pomáhal s domácností a co si budeme povídat, peníze na stromech nerostou, takže i někoho, kdo by s ní domácnost udržoval. Jenže stále nikdo nepřicházel a zatímco já jsem si užívala školy a svých nových kamarádů, ona byla pořád zoufalejší. Trápilo to i mě a proto jsem začala usilovat o to, aby si někoho takového našla. Vodila jsem jí do nejrůznějších společností a nenápadně jí do cesty strkala různé muže, kteří by mohli být mými potenciálními otci. Bohužel, s žádným jí to nevydrželo déle než měsíc a pak byl pryč. A takhle to bylo až do mých jedenácti let, kdy si konečně přivedla někoho na úrovni. Nebyl to nikdo, koho bych si představovala, ale vypadal mile a zdálo se, že mámu má rád, takže jsem ho respektovala. Konečně tu byl někdo, kdo s námi vydržel rok, pak dokonce i dva a poctivě se o nás staral. Matka s ním dokonce otěhotněla, takže se mi po třinácti letech života měl narodit sourozenec.
Jenže i po těch letech, co s námi byl se ukázalo, že otčím není taková partie, za jakou jsme ho měli. Nebo alespoň já jsem to zjistila, zatímco matka byla stále držena v nevědomosti. Kdykoli byla pryč, třeba v práci, nebo nakupovat na oběd, neváhal k tomu mě zbít, osahávat a postupně se snížil i k tomu, že mě začal zneužívat. Stala jsem se vězněm ve vlastním domě a mým věznitelem nebyl jen otec, který mi pravidelně vyhrožoval, ať se neopovažuju ceknout, ale především strach, který mě sužoval. Kdykoli jsem se odhodlala k tomu k někomu přijít a svěřit se mu, jako by se mi obmotal kolem krku had a nenechal mě pokračovat dál. Proto jediné co mi zbývalo bylo zapisovat si svoje hrůzné zážitky do deníku:

5. 3. 1914
Opět na mě sahal. Ty dotyky jeho ohavných pařátů. Jen z těch myšlenek se mi zvedá žaludek. Mám chuť sáhnout po břitvě a podřezat si žíly, ale musím být silná. Musím chránit matku a i to malé, až se narodí. Nikdy bych nepomyslela na to, co se mi v mé rodině může stát. Že budu loutkou někoho, koho jsem považovala za svého otce. Jsem lapena v jeho výhružkách, už se nedokážu ani podívat matce do očí. Poznala by na mně, že se něco děje. Prozradila bych jí to. A to by znamenalo trest nejen pro mě, ale nejspíš i pro ní. Musím jí chránit, alespoň ona musí být šťastná. Jednou mu to vrátím i s úroky. Pak konečně budeme já, máma i jeho dítě šťastní. Bez něj bude líp všem, i jeho vlastnímu dítě se bude lépe žít bez otce, než s tyranem…

Nesla jsem těžkost svého bytí na svých ramenech. Byla to muka, ale teď vím, že každá modřina ve mně formovala silnějšího člověka, že každá jizva, kterou na mě zanechal mi pomohla najít samu sebe, najít vhodnou osobnost do dnešního krutého a bezpáteřního světa.
Pomohlo mi to zvyknout si i na ještě větší chudobu, kterou způsobila první světová válka. Dokonce i na to, že jsem přišla o své kamarády a o možnost chodit do školy. Když přišly první odvody do armády, těšila jsem se, že do války půjde i otčím a už ho nikdy neuvidím, ale ten slizký had se z toho nějakým způsobem dokázal vykroutit. Zůstal a dál mi trápil život. Myslela jsem si, že už to ani nemůže být horší, ale to, co se stalo potom mě srazilo na kolena. Moje matka zemřela, vzala si život. Na takovýhle osud Vás nedokáže nic připravit, je to, jako byste ztratili kus sebe. Dost tomu pomáhalo i vědomí, že za to mohu já. Sprovodila ze světa sebe i dítě, které čekala jen kvůli mně. Našla jsem jí s dýkou v břiše a vedle ní se v kaluži krve topil i můj deník. Četla ho, bezpochyby. A kvůli tomu se zabila. Nesnesla pomyšlení na to, že trpím. Místo aby za dva měsíce přivedla na svět krásné dítě a abychom byli šťastná rodina umřela a mě tady nechala s otčímem. Na stole vedle její mrtvoly zůstala vytržená stránka z mého deníku. Byla to ta, na kterou jsem v devíti namalovala sluníčko, ta strana, která slibovala lepší zítřek. Byl na ní dopis od ní, na rozloučenou:

Milovaná Katjo.
Moc mě mrzí všechno, co's kvůli mě musela snášet. Měla jsem ti zajistit lepší, šťastný život, ale nakonec jsem ti z něj udělala peklo. Ani nevíš, co všechno bych ti chtěla říct, jak ráda bych tě objala a řekla ti pár utěšujících slov, avšak já na to již nemám sílu. Jako bych se rozlítila na tisíce malých kousků, které už nikdo nikdy nedá dohromady. Věřím, že beze mě ti bude líp. Uteč od svého nevlastního otce, jdi kamkoliv, kde ti bude líp. Přeji ti v životě hodně štěstí, které jsem ti já nedokázala poskytnout.
Z celého srdce se ti omlouvám.
S láskou,
Veronika, tvoje drahá matka.

Možná byste čekali, že o pár minut později skončím umírající vedle své matky a také mě to napadlo, ale já najednou chtěla žít. Toužila jsem po životě a po pomstě. Bohužel jsem byla příliš malá a hloupá, než abych dokázala naplánovat útěk. Neměli jsme žádné peníze a na ulicích nebylo bezpečno. Bylo tam spoustu vrahů, zlodějů a všemožných vyvrhelů. Všechny je spojovalo jedno – válka. Snaha o přežití byla větší, než čest a soudnost. Kdykoliv jsem vyšla jen na okamžik ven, schytala jsem několik modřin od pěstí a kopanců těch, co se mě snažili okrást, nebo mi jinak ublížit. Musela jsem zůstat u ‚otce‘, sama bych zemřela do pár dnů.
Vzala jsem proto dopis od matky a svůj deník. Dopis jsem si bedlivě ukryla, zatímco deník jsem zničila. Nemohla jsem dopustit, aby se otčím dozvěděl, že máma o všem věděla. Ne, to se nesmělo stát, tvrdě bych za to pykala. Jestli jste si mysleli, že už takhle mám peklo na zemi, nevěděli jste, co přijde, když se naštve. Nebo opije.
První chvíle po matčině smrti byly hrozné. Samozřejmě jsem z toho byla obviňována já. Sice právem, ale to, že si to myslel i někdo jiný mi na náladě moc nepřidávalo. A ani delší doba po nebyla žádný med. Válka si pečlivě vybírala svou daň, nejen na vojácích, ale i na obyčejných občanech. Byla chudoba. Byl hlad. Stále víc lidí se ocitalo na ulici a já jsem byla ráda aspoň za to, že si každý den můžu dát krajíc suchého přes dva týdny starého chleba. S otčímem to také nebylo lepší, nicméně, vydržela jsem ještě dva a půl roku. Netuším jak jsem to dokázala, ale nějak jsem si zvykla na to, co se mi děje, tedy do doby, než zašel příliš daleko… Když na mě vzal nůž, prostě jsem se bránila. Povedlo se mi zvrátit ho proti němu a ten se mu zabodl do krku. Stisk se povolil a já najednou cítila takovou úlevu, jako nikdy. Pak už jsem jen nůž vytáhla z krku a bodala. Bodala. A bodala. Před očima se mi zatemnělo a nevěděla jsem, co dělám. Hned potom jsem sbalila pár svých krámů, Niku a utekla jsem pryč. Toulala jsem se po městě s kočkou v náručí a teprve tehdy na mě začalo dopadat to, co jsem provedla. Někoho jsem zabila. Nic z toho ale už nešlo vzít zpět. Bloudila jsem Moskvou bez cíle a hledala nějaký kout, kde bych mohla přežít. Válka už se schylovala ke konci, takže se po městě potloukalo spoustu vojáků, propuštěných ze služby. I tak chudoba přetrvávala.
Proto jsem byla ráda, že mě jednoho dne našla skupinka vojáků, kteří během války přišli o všechno a také neměli kam jít. Našli si jednu takovou ‚díru‘ v opuštěném domě a já jsem tam s nimi mohla bydlet. Nebyla jsem si jistá, co je přimělo k tomu ujmout se mě, ale po čase jsem pochopila, že jsem si od bydlení s otčímem zas tak nepolepšila, pořád jsem byla jakýmsi vězněm. Snad jen s rozdílem, že tihle mě nebili a doopravdy jim šlo o moje bezpečí. Já se na oplátku starala o to, aby bylo čisto a teplo… no a vlastně i o jiné věci, z kterých jsem tak nadšená nebyla, ale pochopila jsem, že kdybych jim … ehm, nedala, vzali by si mě sami. Nějakým zvráceným způsobem mi to ale přestalo vadit, možná mi to dokonce začalo vyhovovat. Oni se starali o mě, byli ke mně vždy upřímní a já se tak nějak starala o ně. Jediné, co mi nebylo jasné bylo to, kam se jednou za čas ztrácí, až do chvíle, kdy se nezačali krmit na mně. Ano, jak vám jistě právě došlo, byli to upíři. Už si přesně nepamatuji, jak k tomu došlo, jestli při nějakých tvrdších hrátkách, nebo prostě jen ze srandy, ale napil se jeden a pak to začali dělat všichni. Netušíte, jak mě to vyděsilo, ale zafungoval Stockholmský syndrom, který jak jistě vy, kteří ho znáte víte, dokáže být zrádný. Zůstala jsem a ani po čase jsem toho už nelitovala. Pořád jsem měla domov, přestože malinko zvrácený, neměli jsme mezi sebou žádná tajemství a byla jsem v bezpečí. Zvlášť jsem si oblíbila Sašu, který jak se zdálo si naopak nejvíc oblíbil mě.Byla by to idylka a jediné, co mě znepokojovalo bylo vědomí, že já zestárnu a oni budou pořád mladí a prostě je přestanu bavit.
Po dalším půli roce, v době, kdy mi bylo něco po sedmnácti letech válka skončila definitivně. Do města přicházeli další vojáci a ‚moji kluci‘ vzali domů dalšího vojáka – upíra. Jmenoval se Roman a byl upírem jen krátce. Z toho co jsem vyrozuměla díky mým nabytým znalostem o upírech byl čerstvým Moroiem a tak se ho Alex i ostatní ujali, že mu budou pomáhat pod podmínkou, že mě se ani nedotkne. Nedodržel. S odstupem času mu to ani nedávám za vinu. Neuměl se ještě ovládat a nakonec to eskalovalo tak, že se mu povedlo mě nejen dotknout, ale dokonce vysát prakticky do poslední kapky krve. Skoro jsem umřela, zachránil mě Alexander. Dal mi svou krev a já přežila proměnu. A tak se ze mě stala novorozená. Roman své řádění mimochodem nepřežil. Hned po tom, co to udělal byl nemilosrdně zabit Sašou a ostatními. Ještě nějakou dobu jsme žili v Rusku a postupně mě opustili všichni kluci z mojí ‚rodiny‘, zůstal jen Saša, protože jsem prý byla ‚jeho krev‘, takže mě musel hlídat. S odstupem času je mi jasné, že on a matka byli jediní, komu jsem mohla naprosto bezmezně důvěřovat. S ním jsme se odstěhovali do odlehlejší části Ruska, kde jsem údajně měla být ve větším bezpečí před světem a tam jsem se stávala Moroikou. Když jsem pak přestala stárnout, odešel i Alex. Zlomilo mě to, přála jsem si aby zůstal, ale na jednu stranu jsem chápala. Kdyby mě nemusel proměnit, odešel by už dřív.
Od té doby pro mě bylo přežívání mnohem lehčí. Ne vždy to byl vyloženě med, ale uměla jsem se o sebe postarat. Začala jsem cestovat. Vždy jsem se někde na pár let usadila a pak zase šla dál. Naposledy to bylo ve Španělsku, odkud mám svého pětiletého bílého hřebce Jaraba [Charaba] čisté španělské krve Pura Raza Espaňola, kterého miluji jako nikdy nic jiného na světě. Teď jsem zamířila i s ním do vašeho města. Co od něj očekávám? Sama nevím, možná trochu bezpečí, nové lidi, je mi to jedno, je to jen další etapa mého přežívání. Hodlám se tu usadit. Možná jen na chvíli, možná už na doživotí, kdo ví.

Popis: Je hrozně těžké popisovat samu sebe. Takže asi takhle: Mám jemnou tvářičku, modré oči, plné rty a blond kudrnaté vlasy. Jsem tak středně vysoká a dost hubená. Kdekdo mě pokládá za hezoučkou holčičku, ačkoliv v mém výraze se stejně dobře dá najít i hrubost a ostrost, která mi ubírá na nevinnosti. Mám celkem ostře řezanou bradu a stejně dobře dokážu ‚nahodit‘ krásný milý výraz i ostré mračení se, které kdekoho odradí od puštění se do rozhovoru se mnou. Mám ráda módu, ale žádný určitý styl nemám. Občas nosím elegantní věci, jindy zase dost sportovní, hlavně aby to bylo moderní a sedělo pro danou příležitost.

Cennosti: Dopis od matky, který sice už není k přečtení, ale pořád ho pečlivě uchovávám a můj kůň Jarabo. Na ostatních věcech nelpím, tudíž ani nemám potřebu je střežit.

Obrázek: