Celaena Sardothien - Schváleno

30. 12. 2016 05:12:05

Jméno: Celaena Sardothien (Původně: Alexandra Azarov)

Rodina:

• Matka: Tatyana Azarov (Mrtvá)
• Otec: Nikolay Azarov (Mrtvý)
• Bratr: Leo Azarov – starší bratr, který patří též k odboji (Dnes vystupuje jako Kit Sardothien)

Věk: 20 let

Druh: Člověk (Lovec)

Povaha: Jaká jsem? Vlastně to není úplně tak lehké, mám tolik vlastností, špatně se to popisuje. Dobrá zkusím to. Jsem Polka, takže čekáte, že budu realistická, nezábavná ledová královna, která v sobě nemá ani špetku vášně. Pro Boha, to byste se sakra zmýlili! V krvi mám tolik vášně a temperamentu, že se vyrovnám všem Španělkám, Italkám i Cikánkám. Ale navenek, ve společenství lidí, které neznám se schovávám právě pod masku té ledové královny. Chladná, vždy vážná, arogantní, sebevědomá a egoistická potvora, která si jde za svým cílem. Něco z toho jsou vlastně i mé opravdové vlastnosti, jenže já jsem ve společnosti lidí úplně jiná. Emocemi jenom hýřím, nevydržím na jednom místě a stále něco musím dělat. Taky by vás mohlo klamat to, že díky tomu že mé vlasy jsou zlatavé, musím být naivní a hloupá myslím, že vás přesvědčím o opaku. Nerada to přiznávám, ale jsem blázen, miluju život a užívám si každou vteřinu z něj. Raduju se z maličkostí, které jiným mohou připadat naprosto malicherné a rozpláče mě zase jiná drobnost. Ráda se chovám jako obyčejná mladá holka, pařím do nocí v nočních klubech a zaplétám se s bohatými muži. Ráda je svádím, a když už mě nebaví, prostě je odkopnu. Žádný se zatím nevyrovnal totiž mému temperamentu, žádný nechápal mou složitou povahu. Do žádného jsem se ještě nezamilovala. Neposlouchám rozkazy a pravidla ráda porušuji, dělat věci, které se totiž nesmí, dělám nejraději. Svojí energii si ráda vybíjím při boji, který miluji a při zabíjení upírů. Mám silného ducha a vydržím spoustu hrozných věcí. Málo, který člověk v tak mladém věku totiž prožil a viděl tolik hrůzných věcí a nezničilo ho to, ba naopak, zocelilo. Nejjednodušeji se mohu popsat takto: Navenek jsem chladná a odměřená, přesto tak zranitelná a křehká. Avšak uvnitř jsem milující a vášnivá, plná elánu, obětavosti, lásky a radosti, i tak silná, vyrovnaná a tvrdá.

Můj názor nikdy nikdo nezmění, mou problémovou povahu nikdo nezmění. Nesnáším omezování a přímé příkazy. Na bolest jsem si zvykla, ale strach z vody a mostů jsem nikdy neovládla. Přírodu chovám v ohromné ústě a mou vášní vždy byli koně. Naučila jsem se jezdit již před lety, ale svého jsem si ještě nikdy nepořídila. Miluju nebezpečí a často ho vyhledávám.

Minulost: Minulost, tohle slovo tak nenávidím. Matka mě přivedla na svět 4. 12. 1994 ve Varšavě. Tehdy jsem měla už pětiletého bratra Lea, který se o mě vždy staral a ochraňoval mě. Otec byl stále pryč, ale jinak byl opravdu úžasný. Maminka byla také úžasná osoba, která by za mě a bratra i dýchala, kdyby to bylo možné. Normálně jsme žili, chodila jsem do školky a později nastoupila do školy. Má školní docházka, ale trvala jen půl roku. Jednoho dne, bylo mi tenkrát pár měsíců už osm k nám přišla žena. Její tmavohnědé vlasy nikdy nezapomenu, byla andělsky krásná a já zatoužila jednou vypadat jako ona. Jenže andělem bych jí rozhodně nenazvala. Myslím, že se představila jako Angelina.

Chladnokrevně zavraždila matku i otce, zabila by nás, ale bratr nás zachránil. Utekli jsme, ona žena nás pronásledovala. Měsíce jsme byli na útěku pryč z Polska. Až jednoho dne nás našli nějací muži, byli jsme hladoví a podchlazení. Ti muži se nás ujali. Dostali jsme nová jména, aby nás ona žena nemohla už nikdy najít a dokončit to co začala. Dostali jsme se k Odboji. Stanuli jsme v jeho řadách a dostalo se nám řádného výcviku a vzdělání. Tenkrát jsem se zocelila a stala obávanou lovkyní. Boj byl zapomnění a útěcha. Mé jméno se stalo obávaným jménem mezi upíry. Chladně jsem je popravovala. Když nebyla práce, užívala jsem si s přáteli a milenci. Za vydělané tučné peníze jsem si mohla dovolit vše na co jsem pomyslela. Neustále jsem dělala nějaké problémy a vzdorovala jsem příkazům od mých nadřízených. Stala jsem se rebelem mezi Odbojáři. Své cíle jsem většinou zneškodnila, ale co jsem u toho způsobila už nebyl můj problém. A tak si mě jednotlivé větve Odboje neustále přehazovaly ze země do země a nevěděly co se mnou. V jednom mi to prospělo, naučila jsem se mnoho jazyků. Nikdo se mnou nechtěl nic mít. Bratr se mě snažil trochu zkrotit, ale byla a jsem příliš divoká. Nedokázal to. Proto, když jsem se jednou dostala do maléru, nikdo mě z něj nevytáhl.

Ocitla jsem se v Rusku, v base. Jakožto vražedkyně. Tehdy mi bylo sedmnáct. To co jsem tam zkusila mě málem zlomilo. Nejen, že mě mučili, psychicky trýznili a nechávali hladovět. Někdo by si to raději nechal pro sebe, ale znásilnění také nebylo výjimkou. Nezůstala mi tehdy žádná hrdost, ale nezlomili mě. Přežila jsem tam tři roky. V mrazu, krvi a špíně. Neztratila jsem naději a optimismus. Ani ten temperament a divokost. Jen jsem se stala nedůvěřivější, hlavně vůči mužům a chladnější. Možná jsem v sobě okusila ještě větší nenávist než kdy dřív. Tam jsem si sáhla na dno. Vlastně jsem tam ryla držkou v zemi. Pochopila jsem co jsou to priority a touha žít. Od té doby mě provázejí noční můry. Něco ve mě tam zemřelo.

Před čtyřmi měsíci mě odtamtud dostal můj bratr. Našel mě a přišel si pro mě. Můj stav byl hrozný. Vyhublá na kost, jizvy na mnoha místech. Vypálený vězeňský cejch a vytetované vězeňské číslo, modřiny po celém těle a uhasínající jiskřička v mých očích. A teď, když jsem se konečně trošku vzpamatovala mě Odboj poslal do upíry zamořeného města Patria Sua, kam posílali jen ty co byli nejschopnější a zároveň nezvladatelní. No dobře nejen ty, ale většinu takových. Život mi toho hodně vzal, ale teď mi to vše splatí. Můj bratr se vrátil do Norska, kde teď dělá na jednom případu Strigoiů. A já se konečně vrátila do civilizace a znovu mě čeká boj. Boj o život…

Popis: Čím začít, hmm.....jsem vysoká 172 cm a vážím něco okolo 55kg. Mé vlasy se dají popsat jako bujná, kučeravá, zlatá hříva, která je mou největší pýchou. Oči mám velké a safírově modré. Mé rty jsou plné, srdčitého tvaru. Často zdobené rudou nebo růžovou rtěnkou. V tuto chvíli se dá říct, že jsem vyhublá, ale po strávení času v onom zařízení hrůzy není divu. Nohy mám dlouhé a pěkně nasvalené z tvrdé práce ve vězení. Má pleť je alabastrově bledá a dříve byla i jemná, dnes je však posetá jizvami a ztvrdlou kůží. Vzhledem a pohyby hodně připomínám upíra, kde kdo si mě s ním na dálku spletl. I má kůže je většinou chladná, ale s upíry nemám nic společného. Na levém rameni mám vytetovaný znak odboje, na zádech velké jizvy, na levé lopatce cejch vraha (z věznice), na krku na pravé straně, pod vlasy vytetované vězeňské číslo. Když jdu na lov většinou na sobě mám červený plášť s velkou kapucí, kožené kalhoty a něco k tomu. Když jsem v ‚civilu‘ tak se oblékám různě, ale velice ráda nosím šaty. Kdybych to měla shrnout, tak jsou to věci vyzývavé, svůdné a provokativní. Nejraději mám boty na podpatku, ale ani tenisky mi nejsou cizí.

Cennosti: Červený plášť, dýky, stříbrný řetízek s křížkem, zapalovač, mobil, zbraň – Pistole Remington 1911 R1

Obrázek: